Dar života nám byl dán zdarma.
Prvním povoláním je právě povolání k životu: přijmout život jako dar Boží lásky.
Když ráno otevřeme oči a uvědomíme si, že žijeme, měli bychom se pořádně usmát, darovat pořádné objetí. Když to říkám, často se mě ptají: „Ale na koho se mám usmát? Koho mám obejmout? Můj manžel je v práci. Děti ještě spí. Jsem tu jen já, nikdo jiný tu se mnou není.“ Odpovím: „A ty jsi ´nikdo´? Musíš se usmát na sebe, na svůj život, musíš obejmout sebe sama. Musíš se mít ráda, každý den znovu šťastně přijímat své bytí, svou existenci.“
Naučme se říkat sami sobě, našemu životu, jakmile se probudíme: „Živote můj, přijímám tě, objímám tě, usmívám se na tebe. Dnes chci žít tak, že se budu darovat, nechci už být mrtvolou!“
Mladé sestry v komunitě jsem žádala, aby hned po probuzení zazpívaly verš: „Vstaň má přítelkyně; vstaň, má sestro; vstaň, má nevěsto, a pojď,“ aby pomohly každodennímu životu. Tomu životu, jenž je přítelkyní, sestrou, snoubenkou, matkou. Tomu životu, jenž je vším.
A život, ten Boží dar, má být darován, aby byl šťastný. Jestliže život není darován – to často říkám mladým – je promarněn! Dnes se tedy rozhodnu, že to, co v životě chci a mám dělat, je milovat.
To je tajemství každého znovunalezeného života i různých povolání, která se zrodila z mateřského lůna komunity Cenacolo!
(Úryvek z knihy ´Objímat vyhaslá srdce´ - matka Elvíra; Příběh komunity Cenacolo)