Byl to odvážný podnik od samého počátku. Na Festa della Vita v mateřském domě v Saluzzu se nás v červenci 2018 vypravilo mikrobusem z Prahy sedm cenacolských mamin a exovec Michal. V pravé poledne se nám na rakousko-německých hranicích pokazilo auto. Asi po hodině jsme pochopili, že Janin manžel Pavel nám auto po telefonu neopraví. Začali jsme shánět asistenční službu. Chvíli trvalo, než se vyjasnilo, ve které zemi vlastně jsme, jak se jmenuje nedávno přejmenovaná benzínka, na níž jsme s Boží pomocí ještě dojeli. Na mechanika jsme čekali přes tři hodiny. Ten pak přivolal odtahovák. Když se začaly objevovat první známky beznaděje, prohlásila Helenka, tiše se modlící kdesi v koutku: „Co blbnete?! V této chvíli už se za nás modlí všichni moravští a slovenští účastníci Festy a naše Janička to řekne i jiným.“ Ještě než stihl dorazit odtahovák, volal Ivan z Piešťan, že zahájení Festy lze sledovat i přes internet. Když nás konečně odtáhli do servisu, už tam nebyli žádní mechanici.  Ale pak se začaly dít věci. Pán s odtahovákem nám sám od sebe za přijatelnou cenu sehnal z půjčovny dvě auta. Mikrobus jsme zanechali v servisu s tím, že se nám ho do pondělí pokusí opravit. V sedm hodin večer jsme se konečně vydali přes Švýcarsko do Itálie. Utahané, ale s úlevou, že jedeme.  Nevím, jak na tom byla posádka druhého Fiatu, ale my jsme si dokola zpívaly: „Toto je den, který dal nám Pán“, abychom vydržely a neusnuly. Do penzionu jsme dorazili ve dvě v noci. Druhý den ráno Helenka opět někde z koutku od modlitby prohlásila: „Uvidíte, Pán nám to všechno na Svátku vynahradí. Bude to krásné!“ To už i nám ostatním začalo svítat, že jsme se za těch pár útrpných hodin poznali a sblížili mnohem lépe, než kdybychom do Saluzza dojeli bez problémů.

 

Festa byla skutečně skvělá. Uvítali jsme se s našimi (Moraváky a Slováky), František rozdal stravenky. Nabyla jsem dojmu, že Ivanka zná nejmíň půlku z té asi tisícovky přítomných lidí. Do toho volal pán z rakouského servisu. Naše auto je provizorně opravené, do Prahy dojede. Hallelujah! Při svědectvích z misií zažíváme milé překvapení. Andrea, která působí s manželem v Peru, říká, že je z malé země, kde jsou lidé málo zbožní a do kostela nechodí. Je z České republiky. Voláme a máváme. O přestávce jdeme Andreu pozdravit, jsme rádi, že se máme. Cestou z oběda potkáváme P. Juraje, který bude po Korunce zpovídat.  Zpráva se rychle šíří, hříšníci jsou nadšeni citlivým a moudrým přístupem otce Juraje. Věříme, že příští rok už tu s námi bude i P. Quirín. První mše svatá. Místní přinášejí ostatky svaté Terezičky od Dítěte Ježíše, Eviny biřmovní patronky. Helenka počítá kněze. I s biskupy kolem osmdesáti. Zpíváme, klečíme, brečíme, přijímáme Tělo Boží. Před večerním „Recitálem“ krátký film o Matce Elvíře. Do postele se dostáváme zase kolem jedné po půlnoci.

Sobota. Na úpatí kopce probíráme s Janou detaily zpáteční cesty do Prahy. Asi se tváříme posupně, protože italští organizátoři se na nás zeširoka usmívají, mávají rukama a hlasitě volají: „Buongiorno!“ Na Festě se člověk mračit prostě nemůže. Vyslechneme další svědectví z misií v Asii a Africe, adorace, návštěva komunitní kapličky. Je čas na krásné a upřímné rozhovory s Danuškou, Ivankou, Evinou, Helenkou a Luckou, ale i na krátké a vřelé pozdravy s ostatními. Povídám si s Marií z Augsburgu, věříme, že časem budou založeny komunitní domy i v Německu a v České republice. U každého jídla sedíme s někým jiným. Naštěstí jsou tu mraky Poláků, s nimiž se domluvíme docela dobře. S Italy to jde hůř, tak se více usmíváme. Velkolepá mše svatá s dojemným svědectvím biskupa Georgese ze syrského Aleppa. Před válkou to bylo moderní průmyslové město. Bombardování zničilo celou infrastrukturu. Jedna z mála studní ve městě je v katolickém klášteře, kam lidé nacházejí cestu. V zemi jsou tisíce dětí bez rodičů, nemají žádnou identitu. Aby bylo možné jim pomoci, musí jim někdo dát jméno. Křesťané v této citlivé záležitosti úzce spolupracují s muslimy.

Den Páně. Slyšíme další svědectví - od kardinála Ernesta z Albánie. Komunisti se rozhodli, že víru v této zemi vymýtí. Přežili. S úžasem si uvědomuji, že obě svědectví z těchto sužovaných zemí – Sýrie i Albánie nejsou zoufalé. Jsou dojemné, ale i plné naděje a důvěry. Vyvrcholením Festy je mše svatá s kněžským svěcením domácího P. Marca. V komunitě našel uzdravení, návrat k víře, i povolání ke kněžství. V okamžiku, kdy se postupně objímá s komunitními knězi – Donem Stefanem, Donem Ivanem a dalšími, je potlesk tak silný, až mám dojem, že začalo zase prudce pršet jako včera odpoledne. P. Marco děkuje Matce Elvíře i všem ostatním. Opět perfektní organizace u svatého přijímání, na závěr opět potlesk. Loučíme se, většina lidí odjíždí. Tlumočnické kabinky už jsou prázdné. Barborka, Lucia, Matej a Igor (doufám, že jsem nikoho neopomněla) se postarali o výborný překlad (srdečná vďaka!) Ve vyprazdňujícím se areálu si ještě povídáme s „dětmi“. Eva se loučí s Mikulášem, Helenka s Janičkou, která za pár dní odchází na misie do Latinské Ameriky. Loučíme se i s ostatními československými kluky a holkami z různých domů. Dáváme si navzájem křížky na čelo. Aby oni vydrželi v komunitě a my ve světě. Vracíme se do penzionu. Před spaním si ještě v pyžamech vylezeme na manželskou postel a společně se modlíme breviář. Věříme v Boží milosrdenství a Jeho smysl pro humor.

V pondělí už nás ani nepřekvapí, že navigace ve vypůjčených autech nás dovede na úplně jinou adresu. Nevadí. Je to alespoň ve stejném městě. Přesedáme do Janina auta a jedeme. Cestou posloucháme za Eliase Vellu, modlíme se za ty, kterým se zatím nedaří pomoci. Rozvadov, Praha, ještě jedno loučení. Hospodinovo jméno buď pochváleno!

Martina

 

Svátek života  - Festa della vita, tentokrát s mottem  „ Seguimi… pojď za mnou“

Přijali jsme pozvání a vyjeli z Prahy,  před sebou  více jak 1000 km. Cestou se nám porouchalo auto, naštěstí na čerpací stanici.  Čekání na asistenční vozidlo rakouské ÖAMK bylo dlouhé. Konstatování poruchy, kterou bylo možné odstranit až následující den, nejistota co dál,…. nepokojná srdce rodičů, kteří se těšili na své děti a ony čekaly  v Saluzzu na ně,  ani nám ostatním se nechtělo vracet zpět, všichni jsme se těšili na oslavu života na kopci, v italském Saluzzu.  Nekonečné diskuze, nervozita, ale i mnoho modliteb.  Sám Pán nám poslal anděla záchrany, řidiče odtahovky, který velmi ochotně obtelefonovával všechny nejbližší půjčovny aut a když už se zdálo, že nemáme štěstí,  našel 2 volné osobní vozy, pro nás 8, k dispozici. S velikou radostí jsme se z dodávky přestěhovali zavazadla do dvou nových osobních “Fiátků“, dodávku ponechali v servisu k opravě a uháněli směr Saluzzo.  Na místo ubytování jsme dorazili v pátek   okolo 3. hodiny ranní. Unavení, ale šťastní.

Každé setkání v srdci komunity,  na kopci v Saluzze,  přináší vždycky  mnoho nezapomenutelných prožitků. Mnoho hlubokých duchovních prožitků, ale i prostých lidských radostí, setkání, rozhovorů, překrásných svědectví a nových kontaktů. Radostná setkání rodičů a dětí mnohdy po mnoha měsících, rozzářené oči chlapců a děvčat, všude je cítit plno lásky. To je oslava opravdového svátku Života.  Nakonec i  ta naše cesta, která byla krkolomná, plná těžkostí a problémů přinesla mnoho k uvědomění si. Právě těžké chvíle nám často mají co říci. Právě ony přicházejí, aby odhalily naše slabosti, nedokonalosti a rezervy , aby nás posunuly dál.    Každý máme své limity a právě nepohoda a těžkosti je snadno odhalí. Bohu díky i za takové zkušenosti    a prožitky.

Bohu díky za milost, která nám byla dána už tím, že jsme mohli poznat společenství komunity Cenacolo, že jsme mohli poznat tak vzácné místo, kde před 35. lety řádová sestra Elvíra založila komunitu Cenacolo. Bohu díky za ní, Bohu díky za komunitní přátele ze Slovenska, Polska, Chorvatska, … ze  všech koutů světa, Bohu díky za nás všechny z Čech.  Nechť  nám všem Pán žehná, vede a provází  na cestě s komunitou Cenacolo, nechť nám dá sílu, trpělivost a vytrvalost  a dovede nás jednou do našeho českého komunitního domu.    

Ivana

 


13. 07. 2018