Hodinu před půlnocí nastupujeme s Helčou do moravského expresu na trase Zlín – Koryčany – Brno – Savigliano. Naše devítičlenná osádka je součástí oficiální slovensko-české skupiny. Cesta dobře ubíhá, modlíme se, zpíváme si, nebloudíme. Do hotelu manželů Roncalliových v Saviglianu dorážíme druhý den kolem půl třetí odpoledne, krátce po slovenské skupině. Čeká nás mše svatá s P. Braněm a P. Jurajem, která celou Festu nádherně otevírá. P. Braňo nás v kázání vyzývá, abychom „to všechno“ odevzdali na oltář. Ani pořádně nevnímám, co všechno mám odevzdat, ale odevzdávám. Hlavně starost o syna, který kvůli nemoci nemůže, ale ani nechce vstoupit do komunity. Prosby za něj a jeho svěřování Pánu mě doprovázejí po celou Festu. Po mši svaté máme ještě čas na krátkou prohlídku města a rozhovory u dobré italské kávy. Je to příjemné pohlazení po duši.

 

Večerní „bilancie“. Připomínáme si jména a osudy ostatních členů skupiny. Sdílení v pravdě. V duši se zhluboka nadechuji. Vyprávím svůj příběh a znovu si uvědomuji, kolik se toho v našem životě obrátilo k dobrému, díky tomu, že se snažíme jít a žít s komunitou. Po bilancích ještě chodící růženec v doprovodu světlušek. Žasnu. Jak dlouho už jsem neviděla světlušky?

 

Čtvrtek začíná snídaní v laskavé péči manželů Roncalliových. Po ní opět pochodový růženec. S jakou samozřejmostí se jeho vedení ujímají komunitní tátové! Zatímco Slováci mají po růženci „rozchod“, moravská skupina dohání katechezi, kterou oni měli už v autobuse z Piešťan. U oběda se při objednávání jídel ukazuje, že Jarka umí slušně italsky. Žena činu! Při všech těch starostech a povinnostech uposlechla P. Quirína a začala se učit italsky. Zpytuji svědomí.

A už je tu čas odjezdu na kopec. V průběhu vteřin se po zaparkování našeho autobusu shromažďují kolem nás slovenští a čeští kluci a holky. Všichni se vítají a objímají.

Ještě máme čas. Procházíme areálem, nakupuji originální dárky z peruánského domu. Mini-betlém se Svatou rodinou s úsměvem od ucha k uchu mě fakt dostal. Kupuji pro obě vnoučata. Potkávám pražskou maminku Evu, která je tu na zkušenosti. Její syn Mikuláš za pár dní odlétá na misie na Filipíny. Vloni jsme „vypravovali“ Helčinu Janičku, letos tedy Evina Mikuláše.

Pomalu začíná program, vítá nás sestra Jeniffer. Korunka, mše svatá, večerní „bilancie“. U snídaně si ke mně přisedá jedna slovenská mamina. Její syn má stejnou diagnózu jako ten náš. Přesto se usebral, žije normální život. Díky za toto svědectví a povzbuzení! V průběhu dne volám manželovi. Měl dobrý rozhovor se svým mladším synem. Cítím naději a důvěru v budoucnost.

Program Festy mi svým způsobem splývá. Těším se s těšícími, pláču s plačícími. Bolí mě kolena. Docela dlouho čekám na svátost smíření. To je dobře. Ani hříšníci, ani P. Juraj a P. Braňo to neflákají. Spolu s Betynkou vytváříme dvojici a zažíváme různá překvapení, dobrodružství a zázraky, jak už to tak na Festě chodí. Při sobotní adoraci zastavuje kněz s monstrancí těsně přede mnou. Pane, tady jsem. Prosím, svěřuji, děkuji.

Svědectví Sr. They z misií ve Středoafrické republice. Hovoří jasně a bez patosu. Všechny ty hrozné věci, které se dějí ve válkou zmítané zemi. U zpěvu africké písně odevzdáváme do košů milodary pro její společenství.

Mezičasem se slovenská skupina, jejíž jsme součástí, stává pověstnou. Sedíme pospolu, tančíme, zpíváme, máváme na tlumočníky v budce a posíláme jim pozdrav smíření u mše svaté. V sobotu loňský „rečitál“ v novém nastudování. Jsme pyšní na sv. Petra, nejenom pro skvělý herecký výkon, ale i proto, že je to Slovák René.

V neděli ke konci programu cítím příjemné naplnění. Co mělo být řečeno, bylo řečeno. Loučíme se s komunitními. Nakonec se s plným autobusem loučí i Jožko, odpovědný ze slovenského domu. Zůstává v Saluzzu, komunita ho pověří novými úkoly. Pod kopcem přestupujeme z busu do moravského expresu. Ještě se fotíme s Jankou a Fredem, kteří jedou svým autem. Cestou se pak na benzínkách různě potkáváme s jinými cenacolskými autobusy, naposled se Slováky kousek před Vídní. Za hranicemi na moravské straně ještě bilancujeme, v Brně se loučíme, spolu s Helenkou vystupujeme. Kouzlo se pomalu rozplývá, - napsala bych, kdyby šlo o obyčejný zájezd. Ale dobrodružství Cenacolo  pokračuje!

Martina


16. 07. 2019